Bohnická divadelní společnost ®

Historie Bohnické divadelní společnosti

(Martin Učík)

„…aby to svítilo a hřálo…“ (Karel Čapek: Krakatit)

V roce 1990 jsem začal v léčebně v Bohnicích pracovat jako dobrovolný terapeut. Bohnická divadelní společnost vznikla v roce 1991.

Myšlenka založit takový soubor byla diskutována mezi Petrem Rákosem, spolužákem z gymnázia (posléze psychiatrem) a mnou, už v roce 1982. Iniciátorem byl Petr. Byl jsem tou ideou přitahován magickou silou. Cítil jsem, že jde o zcela zásadní experiment, ale zároveň jsem v sobě měl spoustu obav z prostředí psychiatrie. (Jak jsem pak viděl o pár let později, moje obavy byly oprávněné.)

V rozhovoru jsme pokračovali znovu až v roce 1990. Tedy v nových společenských podmínkách. Situace i moje duše uzrály. Divadelní struktury, v nichž jsem pracoval, se rozpadly. Byla nová doba.

Chtěl jsem, aby se i moje divadelní směřování v nových podmínkách bralo jinými cestami. V duchu jsem si říkal: aby divadlo „svítilo a hřálo” - vypůjčeno od K. Čapka. Chtěl jsem, aby divadelní medium, jež vyčerpalo svou „společensko - politickou roli”, nabralo nový kurs! Myšlenkově se pro mě divadlo vyprázdnilo a chtěl jsem pocítit nějaký další důležitý úkol. Tady byl ohromný prostor, použít médium divadla k novým úkolům. Stalo se.

Tajemný strach z „blázince” mě provázel při prvních návštěvách na uzavřených pavilonech, silně páchnoucích močí, kde jsem pozoroval lidské trosky, snažil se neutíkat před jejich dotyky, a neustále si opakoval: “Proboha, co já tady dělám, ti lidé nepotřebují divadelní zkoušky, potřebují oblečení, kartáček na zuby, jídlo, cigarety, soukromí a hlavně humánní prostředí, ne tenhle kriminál a bachaře!”

Moje úsilí bylo někdy ze strany ošetřovatelů sledováno s opovržením i žárlivostí, zkrátka i my „zdraví” jsme si s nimi dost užili. Nelze nepřipomenout historku, kdy jsem vkročil na uzavřený pavilon poprvé, dveře se za mnou zamkly a já jsem byl na vyšetřovně, omylem, primářkou pokládán za právě přijatého pacienta. Naštěstí se to vysvětlilo rychle a hezká paní primářka se roztomile červenala…

Pak nastala doba prvního empirického pokusu. S malou skupinkou herců - chroniků jsem nastudoval pohádku „O červené Karkulce”. Nebylo to formálně bůhví co, ale důležité bylo, že půlroční schůzky se dotáhly do konce, výsledek byl na půdě léčebny jedinkrát prezentován publiku a ohlas byl neuvěřitelný. Zatímco publikum tleskalo, jásalo a vyvolávalo herce, tito na potlesk kašlali a v zákulisí trhali rekvizitní bábovku na kusy a cpali se.

Po tomto prvním “úspěchu” jsem přikročil k založení Bohnické divadelní společnosti. Byla koncipována jako otevřené společenství, které by dokázalo v sobě zahrnout široké spektrum - od chronických pacientů, devastovaných dlouhodobým pobytem v léčebně, přes pacienty s neurózami, ošetřovatele, studenty, děti, až ke špičkovým divadelním profesionálům.

Prvním představením bylo krátké pásmo z veršů a epigramů bohémského básníka a satirika T. R. Fielda, který se stal naším kmenovým autorem. Jako souputník Jaroslava Haška a „obyvatel” pražských kaváren, piják vína, trpící maniodepresivními stavy, byl pro nás ideálním autorem, popisujícím v ostrém, sarkastickém světle osud pacienta, klienta psychiatrických zařízení, jímž také sám byl.

Jinými slovy: prvním naším tématem byl „provaz v domě oběšencově”. Hráli jsme v parku léčebny, herci vyšplhali do větví velkého stromu a odtud jak divní ptáčci vysílali poselství o šílenství, zmaru, ale i o sebeironii a smíření.

V roce 1992 jsem inicioval založení občanského sdružení, servisního organismu na podporu Bohnické divadelní společnosti. Vymyslel jsem pro ně poněkud kostrbatý název: Pro Animas - (Pro duše) Pak se název změnil - vycházel z mého pojmenování projektu „Centrum terapie divadlem” - neboli: CTD. Z toho jsem pak odvodil název CiTaDela - a později: Studio Citadela - podle prostoru, jenž jsem objevil, zamiloval si a začal budovat. Ten prostor jsem si doslova vysnil a dodnes ten sen jasně vidím: patrový domeček na Karlově náměstí v Praze. V prvním patře byla světlá chodba, vedoucí do krejčovské, scénografické a taneční dílny, na konci chodby byl malý divadelní sál - studio.

Stovky hodin jsme strávili s přáteli budováním kavárny a ateliéru - 1. etapy rekonstrukce Citadely. Vůbec nechápu, jak jsme to bez peněz dokázali. Asi vlastní prací. Dnes působím jinde.

BDS si od počátku získala stálou pozornost diváků i divadelníků. Jistě k tomu přispělo i to, že od počátku byla tato aktivita koncipována jako nový typ divadelní činnosti. Dnes je pojem „sociální divadlo” užíván běžně, ale někdy i zneužíván k pochybným projektům. Největším oceněním pro nás bylo, když byly naše výsledky vnímány v prvé řadě jako divadelní artefakt, nikoli terapie a diváci váhali, když si měli zodpovědět otázku, který z herců je „blázen” a který ne. Často za pacienta považovali mladého psychiatra, který s námi jeden čas také hrál. Důležité je, že jsme nepátrali v chorobopisech, a tento nelékařský přístup i celý způsob práce s klienty byl některými lékaři ohodnocen jako přínos do terapie psychiatrických pacientů. Konkrétně: byl jsem vyzván PhDr Františkem Krchem k sepsání a přihlášení projektu do soutěže o “Národní psychiatrickou cenu profesora Vladimíra Vondráčka”. Projekt „Centrum divadelní terapie” byl v roce 1993 Vědeckou radou Nadace profesora Vladimíra Vondráčka posouzen a touto cenou oceněn. - Shodou okolností se iniciátor našeho projektu primář MUDr. Petr Rákos, v témže roce, dočkal Literární ceny Čs. Spisovatele za vydanou beletristickou prvotinu. Bohužel, nedlouho poté spáchal sebevraždu. On, sám psychiatr, trpěl těžkými depresemi. Když mě zasvěcoval do tajů léčebny, upozorňoval mě na fakt, že si zdravý člověk ani nedokáže představit, jak strašně může člověk trpět, když jej postihne chorobná deprese.

Často se nám stávalo, že na divadelní zkoušku přicházeli někteří herci zkroušení, depresivní, neurotizovaní. Po zkoušce mnohdy odcházeli s rozvernou náladou. Zatímco ten, kdo vedl zkoušku, odcházel vyčerpán. PhDr. Ivan Vyskočil, spisovatel a divadelník, mě upozornil na jisté nebezpečí: je třeba tuto práci kompenzovat něčím pozitivním - duševní hygienou - neboť klienti na vás vysílají svou negativní energii, jíž mívají v sobě až příliš. O to hezčí a silnější jsou chvíle, kdy se povede představení a všichni mají zážitek z dobře provedeného díla. „Katarze” je zde zcela naplněným pojmem. Divadlo tu hraje zcela nezastupitelnou roli, spojuje v sobě veškeré možné terapeutické prostředky, dalo by se říct, že „léčí přirozenou cestou”. Ovšem za podmínky, že se praktikuje v „neléčebenském” prostředí, bez bílých plášťů, ošetřovatelů a za pomoci nástrojů divadla - scénografie, hudby, choreografie a literární složky.

Poslední inscenace: „3Sestry podle Čechova” vznikla jako sirotek po mladém režisérovi, jenž se odporoučel ještě před realizací. Ale úkol byl dán: Čechovovy Tři sestry. Upravil jsem Čechovovu hru do rozměrů, jež autoru neubližuje a zároveň je pro soubor dosažitelnou výzvou. (A.P. Čechov: Tři sestry) Stejně, jako jsem se rozhodl inscenovat hru Alfreda Jarryho, nebo v minulosti sepsal pro soubor maňáskový horor.

Nemohu zde podrobně popsat všechna představení, která jsme za ta léta již vytvořili. Bylo jich mnoho, též v mnoha variacích a v mnoha různých obsazeních. Ke každému z nich se váže úplná sága příběhů osobních, nedivadelních, vítězství i tragedií osobních, jež situace a osudy herců žijících v mezní situaci přinášejí. Profesionální herci, scénografové, skladatelé ad., které jsme přizvali ke spolupráci, vypovídají o silném zážitku z kontaktu s BDS, a o zcela novém pohledu na divadlo, na jaký nejsou zvyklí. Dochází k oboustranné inspiraci, ze strany našich herců mnohdy i neuvědoměle. Někteří naši herci dokáží vstoupit na jeviště a okamžitě je ovládnout svým kouzlem a originalitou. Dokáží ovšem také něco pořádně zkazit, zazmatkovat, vypadnout z role a připravit všem ostatním nečekané situace. Což se může stát nečekaným potvrzením životnosti takového projektu.

Jádro společnosti tvoří velmi odpovědně uvažující herci, ale stalo se nám jednou, že se nám jeden nováček během představení úplně vytratil z jeviště a v kostýmu odešel neznámo kam. Jeho role nebyla nijak významná a tak se představení nezastavilo. Pak se znovu objevil asi až za půl roku. Ovšem nejsilnější příběh jsme zažili po seznámení s Bohouškem Svobodou, hereckým knížetem společnosti, jehož nám „ukázali” na pavilonu 33, tehdy nejsmutnějším ze všech pavilonů. Mezi lidskými troskami, polehávajícími pod tělesy topení, se procházel „on”. V jedné ruce, zažloutlé od cigaret, kytička lučního kvítí, v druhé: francouzská gramatika. Impozantní zjev, přirozeně inteligentní, magický. „Blázen”. Sarkastický intelektuál, devastovaný 25letým pobytem v blázinci. Toužící dostat se pryč z léčebny, domů za maminkou, odsouzený umřít na uzavřeném oddělení. Vzhledem připomínal Samuela Becketta. Trpěl maniodepresivními stavy. (Kdysi dokázal dojet v zimě, bos a bez peněz do Bratislavy, nebo taky nebyl schopen se zvednout z postele a udělat pár kroků.) Jak kdy. Hrál úžasně, neměl příliš disciplínu, ale improvizoval jako pánbů. Byli jsme to my, náš spolek, kdo mu otevřel věčně zavřené dveře pavilonu. Po roce už nechodil na zkoušky do divadla v nemocničním pyžamu, měl v zimě ponožky a doplněný chrup. Po dalším roce byl přemístěn na otevřený pavilon a po dalším roce byl propuštěn domů, k mamince. Po dalším roce zemřel. Poslední roky svého života žil aspoň trochu jako člověk, a tvořil.

Naši herci se dokáží opřít o existenci divadelní skupiny a o fakt, že do ní patří, že jsou důležití pro představení a mnohdy vybojují úspěšně svůj zápas s depresí, která by je jinak zahnala do hospitalizace a medikace. To je pak moc hezký pocit pro všechny.

To, že naše inscenace „Věra Marie tančí” dostala několik nominací v anketě kritiků na nejlepší inscenaci roku, že jsme si ji poté mohli zahrát „v kapličce”, na scéně Národního divadla a že tam dopadla nádherně, to spíš vnímá režisér - naši herci řešili jiné věci: v zákulisí je přijali mile a přátelsky, káva nebyla moc drahá, jo, slušná štace…

V závěru se publikum zvedlo z křesel a neuvěřitelně dlouho vstoje aplaudovalo - nádherný divadelní zážitek! Až člověk neví, co chtít víc.

Naštěstí jsme se rozjeli do ciziny. Hráli jsme v Mnichově (D) a v Lodzi (Pl). Naše divadelní činnost se zdárně rozvíjí. V roce 2006 jsme zahráli (sedmiletou) inscenaci „Věra, Marie tančí” na 2. světovém Festivalu „Madness and Arts” v německém Münsteru. A nebyli jsme tam v ničem pozadu. Bohnická divadelní společnost jistě patří ve své kategorii k tomu nejlepšímu v Evropě.

V roce 2007 jsem odeslal podklady do výběru: „Příkladů dobré praxe”. Projekt „Studio Citadela - Bohnická divadelní společnost” byl poctěn Českou asociací pro psychické zdraví titulem „Příklad dobré praxe” a doporučen do materiálů MENTAL HEALTH EUROPE.

V roce 2008, 17 let po založení BDS, a několik měsíců před kolaudací prostor Studia Citadela, jsem poté, co jsem byl zbaven funkce předsedy, opustil sdružení i prostory Studia Citadela.Myslel jsem, že se budu rozmýšlet, co dál. Ale herci Bohnické divadelní společnosti mi nedali čas na dlouhé přemýšlení. Až na jednoho (z počtu asi 15 členů) si zvolili odchod z Citadely, vyjádřili mi podporu a chuť pracovat se mnou - kdekoliv jinde. Zanedlouho jsme založili nové občanské sdružení Bohnická divadelní společnost o.s. a podpořeni grantem MK ČR jsme odjeli do Polska na Mezinárodní setkání “Biennale Terapia i Teatr”. Za rok a něco, nové existence, jsme odehráli víc než 35 představení, - na Babím létě 2008 v Bohnicích, na Jarmarku chráněných dílen - FOKUS Praha, na doprovodném programu IV. Světového psychiatrického kongresu Praha 2008, na “Normálním festivalu”. Uspořádali jsme „Norsko – české divadelní setkání na scéně“ společně s TEATER VILDENVEI z Oslo. Dále jsme pořádali, nebo se účastnili na akcích: Úkazy na nebi I - IV, Oslavy Prahy, Kašpárkohraní, Mezinárodní festival Divadlo evropských regionů Hradec Králové, Festival pouličních divadel Teatrotoč 2009 , Babí léto 2009, TDZ… Tady, prozatím, končí naše novodobá historie, ale hodláme pracovat dál. - Aktuality najdete /nepřekvapivě/ v rubrice: AKTUALITY!

ARGUMENTACE

Ano, tuto společnost jsem založil a budu v této činnosti pokračovat. - Poprvé jsem o tomto projektu diskutoval s MUDr Petrem Rákosem v roce 1982, tedy už před 25 lety. To bylo v době, kdy se s transformací psychiatrické léčby v Evropě začínalo. Petr Rákos byl jedním z poslů s křídly, jenž přeletěl ploty.

Na tento rozhovor jsme navázali až v roce 1990. Sešla se tehdy následně tato společnost: MUDr Petr Rákos, psychiatr, MUDr Martin Petrovský, neurolog, Jan Křička, ošetřovatel, a já, divadelník, v hospodě Pod Strahovem a tam se to upeklo. V roce 1992, po dvou letech experimentů v léčebně, a po založení BDS v r. 1991, inicioval jsem založení občanského sdružení. Nazval jsem je “PRO ANIMAS” - neboli: pro duše. Ale chyba, pletli si nás se sdruženími hájícími zvířátka. (animas/animals)

Zdál se mi živý sen: na Karlově náměstí stál dům - “domeček plný koleček”. Byl tam: ateliér scénografie, krejčovská dílna, taneční ateliér a divadelní zkušebna.

Sen jsem téměř realizoval v Klimentské ulici 16, Praha 1. Jmenuje se: Studio Citadela. Budování se protáhlo na 13 let - chyběly finance. Po 13 letech, těsně před kolaudací díla, jsem byl odvolán z funkce předsedy sdružení lidmi, které jsem na realizaci svého snu přizval. Inu, slabost demokracie. Odešel jsem raději ze sdružení Studio Citadela sám. Ovšem reakce herců BDS byla jednoznačná. Prakticky všichni mě následovali a Citadelu opustili. Přesvědčoval jsem je, ať dále do Citadely docházejí, že je to dílo, které jsem budoval pro ně. Nechtěli. A přiměli mě, abych bojoval i o náš původní název: “Bohnická divadelní společnost”. Tento původní název si nová předsedkyně chtěla zaregistrovat jako svoji ochrannou známku, aby ji našemu legitimnímu souboru znemožnila užívat.  Úřad pro průmyslové vlastnictví dne 14. 7. 2009 zamítl její žádost o registraci názvu, neboť by to bylo proti dobrým mravům.

Paní Kodetová však takovéto kategorie nezná a neztrácí čas.

Koncem srpna 2009 jsem náhodou zjistil, že naše nové občanské sdružení, bez našeho vědomí, už půl roku “neexistuje”. V březnu 2009 totiž paní Kodetová uvedla v omyl úřad Ministerstva vnitra ČR a naše sdružení podvodnou změnou registračních údajů přejmenovala a přesídlila. Čímž nám zcizila naše IČ a, de facto, nás na půl roku “zrušila”. Podali jsme trestní oznámení na neznámého pachatele – bezvýsledně.

Půl roku jsme vlastně neexistovali, aniž jsme o tom věděli. Nepochybuji, že o tom paní Kodetová věděla, že nás vědomě poškodila a jen čekala, jaký to na nás bude mít dopad. Zřejmě čekala, že nás to zničí, neboť probíhalo její řízení o registraci názvu. To jí ale nevyšlo. Nedovedu si představit, že si založila na našem zcizeném IČ založila „nové“ občanské sdružení s totožným názvem a půl roku o tom „nevěděla“. Ne. Čekala, že se rozsypeme. Jenže my jsme dostali granty na nové představení a ona ne.

Nevědomky jsem na MHMP podepisoval smlouvu za neexistující subjekt. Došlo k podvodu. Zjišťujeme, že naše svobodně založené a řádně vedené sdružení se jí, coby zcela cizí osobě, podařilo přejmenovat a změnit mu sídlo. Ano, je to možné. Podali jsme žádost o navrácení názvu a sídla do původního stavu, stížnost k inspekci ministra vnitra a trestní oznámení na neznámého pachatele na státním zastupitelství. Přesto, že byly předloženy zfalšované podpisy a jednoznačné důkazy o tom, kdo je učinil, myslí si snad někdo, že to někdo kvalifikoval jako podvod?

Naše sdružení zase existuje. Podvod se neprokázal, falešné podpisy jsem si asi způsobil sám. Můžeme existovat. Co policie? Co inspekce ministra… Nic. Falšování podpisů, křivé výpovědi, krádež identifikačního čísla organizace… nikdo to řešit nebude…

Značku: “BOHNICKÁ DIVADELNÍ SPOLEČNOST” za pouhý rok dokázala magistra Kodetová tak zkazit, že do ní nikdo ani nekopne. Grantová komise MHMP jí doporučila, ať se v Citadele věnuje spíše něčemu jinému. Vyhráli jsme sice řízení, máme název registrován s ochrannou známkou, ale paní Kodetová hledá další kličky, jak nás opět poškodit v našich právech.

Bohnická divadelní společnost ® je jen jedna, vymyslel jsem ji s MUDr Petrem Rákosem já a také ji založil. Trváme na výlučném užívání názvu a podnikneme k tomu patřičné kroky. (Dočasný název “BOHNICKÁ COMPANY” budeme užívat v zahraničí.

Děkuji všem kdo v tomto sporu stojí za mnou. Jsou to destíky lidí, ale zejména:

MUDr Zdeněk Bašný, t.č. ředitel PL Bohnice, supervizor a laskavý správce…

MUDr Martin Petrovský, neurolog a přítel divadla,

Bc. Jan Křička, v tom čase hlavní ošetřovatel PL

Vláďa Černý /Divadlo Za plotem/

MUDr Martin Hollý, současný ředitel PLB

Karel Král, šéfredaktor divadelní revue “Svět a Divadlo”

Ondřej Šrámek, Jan Kerbr, Martin Komárek, David Slavínský, Anna Vondřichová, Stanislav Jaroslav Lach, Monika Slavínská, Lubor Šplíchal, David Matásek, Michal Dočekal, Štěpán Kubišta, Adam Halaš, Alžběta Jenická, Pavel Štingl, Pavel Marek, Dagmar Drahovzalová, Miloslav Vilímek, Jan Havel,Věra Prčková, a mnoho dalších, jejichž jména už nebudu uvádět, neboť je jich mnoho, a navíc, někteří z nich by mohli mít s paní Mgr a MgA Kodetovou nepříjemnosti.

Naše právní subjektivita je nepochybná: naše nové sdružení se jmenuje:

Bohnická divadelní společnost o.s.

a náš divadelní soubor se jmenuje

“Bohnická divadelní společnost ®”.

adresa: Křížkovského 9

130 00 Praha 3

ucik.martin@post.cz

www.bohnicka.cz

Pro svůj revidovaný sen stále hledám nové prostory a už se něco rýsuje na Žižkově. Děkuji také za vstřícné jednání ředitele PLB. pana MUDr Martina Hollého.Vypadá to na novou, smysluplnou spolupráci. Děkujeme.